Václav Vrchovský – legenda a nestor českého bobismu
Václav „Venda“ Vrchovský se bobům věnuje, ať už jako závodník či jako trenér a mechanik, téměř 50 let. Je devítinásobným mistrem ČR a úspěchy sbíral i na mezinárodním poli, byť boby před rokem 1989 byly sportem bez nároku na jakoukoliv státní podporu. Je též trenérem opravdových šampiónů (I. Danilevič s R. Gomolou jsou mistři Evropy z roku 2007), držitelem ocenění Českého olympijského výboru Gratias Tibi za rozvoj bobového sportu v ČR, ale hlavně pozitivní, pracovitý a dobrosrdečný člověk, který CZE BOB TEAM připravuje již na osmou olympiádu.
Vendo, kdy jsi začal s bobovým sportem a co nebo kdo tě k němu přitáhl?
VV: S bobovým sportem jsem začal po vojně ve 20 letech. Přitáhla mě k němu parta kolem Urbánka a Holaty (bývalý úspěšní čeští bobisté z Tanvaldu).
Jaký je tvůj nejlepší bobový výsledek?
VV: První výsledek, kterého jsem si opravdu cenil, byl mistr Československa. Nakonec jsem ho docílil 9x. Jezdit před revolucí za hranice bylo hodně těžké, boby jsme si dělali sami doma na koleně nebo jsme občas něco dostali od zahraničních kolegů. Když jsme dostali povolení vyjet, naložilo se pět chlapů do škodovky 105, bob na valník a jelo se. Na světovém poháru jsem nejlíp zajel v Sarajevu v roce 1986, kdy jsme s Dostálem obsadili 5. místo. Na mistrovství Evropy 1979 ve Winterbergu jsme byli 14.
Jakou dráhu máš nejraději?
VV: Myslím, že už o sobě můžu říct, že jsem stará škola a taky patriot. Takže nejkrásnější dráha pro mě vždycky byla a taky zůstane přírodní bobovka v Tanvaldě a z těch současných ta ve Svatém Mořici.
Co ti boby daly a vzaly?
VV: Poznal jsem hodně sportovních přátel a sportovní svět. A daly mi taky hodně práce všeho druhu na a kolem bobů. Což je pozitivum i negativum zároveň. Částečně mě vzali zdraví. Mám např. přeraženou čelist a pár dalších zranění, které se občas ozvou.
Vybavíš si, kdy si se na bobech nejvíc bál?
VV: Tak to si vybavím docela přesně a bez přemýšlení. Bylo to v Tanvaldě na výtahu pro boby. Bylo zde několik opravdu ošklivých úrazů.
Kdy jsi u bobů cítil největší radost či hrdost?
VV: Asi bych to rozdělil. Jako sportovec jsem měl největší radost při zisku prvního titulu mistra republiky. Jako trenér pak, když hráli naši hymnu v Cortině, kde Pišta s Gomičem získali titul mistrů Evropy. To jsou momenty, pro které je bobům ochoten člověk obětovat ty stovky hodin příprav v garáži.
Cítils někdy, že bys boby nejradši pověsil na hřebík?
VV: Byly tam momenty, kdy jsem s tím chtěl praštit, ale boby nakonec vždy zvítězily.
Jak vidíš s nadhledem desetiletí, která u bobů jsi, současnou situaci bobového sportu v ČR, ale i toho světového, a jeho budoucnost?
VV: Vzhledem k podmínkám, v jakých bobový sport v Čechách děláme, a přesto se nám daří dosahovat slušných výsledků, tak jsem optimista i do budoucna a věřím, že tenhle sport bude pokračovat.
Chtěl bys, Vendo, na závěr něco českému bobování popřát nebo vzkázat?
VV: Chtěl bych našemu sportu popřát hodně úspěchů a hodně dobrých závodníků, kteří by po ukončení sportovní kariéry pokračovali coby trenéři, ideálně u českého týmu. Protože jeden bez druhého se neobejdou.
Václave, díky za rozhovor. Přeji Ti hodně zdraví a dalších úspěchů!