Vznik bobových drah v Československu se datuje na začátek 20. století. Jejich rozmístění vycházelo přirozeně z geografie našeho území a tak bylo možné přírodní ledová koryta nalézt zejména v oblasti Sudet (tj. v Aši, Mariánských Lázních, Dubí v Krušných horách, Jablonci nad Nisou). Zajímavostí je, že jedna z drah byla též na Slovensku v Tatranské Lomnici, kde se pořádaly improvizované sáňkařské a bobové závody již od roku 1896. Mezi lety 1905-8 zde pak bylo postaveno jedno z nejdelších koryt vůbec. Největším předválečným, ale i dosavadním absolutním úspěchem našich posádek je 2. místo Josefa Lanzendörfera a Karla Růžičky na MS 1935 v rakouském Igls. Na ZOH 1936 v německém Ga-Pa cestovalo dokonce osm československých bobistů.

Po druhé světové válce byly dány do provozu všechny uvedené dráhy a přibyly dokonce i některé další. Opětovně vznikly bobové oddíly v Aši, Mariánských Lázních, Teplicích, Tatranské Lomnici, Sokolově či Trnavě u Teplic. Oddíly byly tehdy ještě organizovány pod Svazem lyžařů. Jedním z vrcholů dynamického poválečného rozvoje bobismu v ČSR byla jistě i účast československých bobistů na mistrovství světa ve Sv. Mořici v roce 1947. Tohoto mistrovství se účastnili bobisté z Mariánských Lázní a Teplic, a to na vlastní náklady.

Následně se naši reprezentanti zúčastnili i Zimních olympijských her ve Sv. Mořici v roce 1948, kdy Ippen s Novotným získali v soutěži dvojbobů 14. příčku, shodně jako o týden později v závodě 4bobů (Ippen-Zajíček-Šipajlo-Novotný). Na poměry bobového sportu obrovský zájem o bobování stál i u zrodu tradice mistrovství (tehdy přeborů) ČSR. První M ČSR uspořádali tepličtí bobisté v roce 1951 v Dubí v Krušných horách. Nebylo výjimkou, že se v 50. letech 20. století zúčastňovaly M ČSR desítky posádek jak v závodě dvojbobů, tak čtyřek.

V roce 1951 byla též při lyžařské sekci utvořena komise bobů a saní. K dalšímu rozvoji a zintenzivnění činnosti došlo po utvoření ústřední sekce bobů a saní při Státním výboru pro tělovýchovu a sport, což se událo v roce 1955. Po sjednocení tělovýchovy byli bobisté organizování u příslušných tělovýchovných jednot.

Bobový a skeletonový sport do roku 1989 byl považován za buržoazní sportovní odvětví pro bohaté, což se neslučovalo s ideálem socialistického sportovce. V kategoriích sportu zaujímal čtvrtou skupinu, která nedostávala žádné státní dotace. Zakazovala se v podstatě veškerá publicita. Závodilo pár nadšenců, kteří bez systematické tréninkové přípravy absolvovali každoročně vždy několik závodů v zahraničí. I proto je třeba vyzdvihnout účast Jiřího Pauláta a Václava Sůvy na ZOH v Innsbrucku 1976, kde si dojeli pro 17. místo v závodě dvojbobů.

Samostatný Český svaz bobistů a skeletonistů byl založen 10. května 1990. A následné možnosti, které se otevřely po pádu komunismu v Československu, stály také za velkým výkonnostním skokem našich sportovců, kteří se brzy zařadili na úroveň nejlepších závodníků světa. Vrcholem 90. let 20. století se staly Olympijské hry v Lillehammeru 1994, kde dvojbob Jiří Džmura, Pavel Polomský vybojoval 7. místo. Ve čtyřbobech posádka Džmura, Puškár, Polomský, Kobián obsadila 10. místo. Pavel Puškár a Jan Kobián si pak v roce 1998 na ZOH v Naganu dojeli pro 8. příčku.

Češi v období 90. let 20. století a počátkem 21. století patřili mezi nejužší špičku také v neolympijské disciplíně bobových startů, kde na letních MS získali celou řadu medailí, včetně titulů mistra světa (např. Monaco 1993-dvoj i čtyřbob,  Monaco 1998-čtyřbob, Postupim 2003-čtyřbob, Lipsko 2004-čtyřbob).

Prozatím největší úspěch českého bobismu v jeho novodobé historii se datuje do roku 2007, kdy posádka Ivo Danilevič a Roman Gomola vyhrála v Cortině d’Ampezzo titul mistrů Evropy. Další velký úspěch zažila Česká republika na MS 2008, kde opět Ivo Danilevič tentokrát s brzdařem Janem Stokláskou obsadili 6. místo.

Na XXI. Zimních olympijských hrách ve Vancouveru, se nám s ohledem na diametrální rozdíly v zázemí, které má naše konkurence, povedl husarský kousek a na olympiádu se kvalifikovali hned tři posádky – jedna posádka dvojbobu a dvě posádky se čtyřbobem. Naše účast tak byla (po hokejistech a biatlonu) třetí největší. Na ZOH v Soči naše barvy reprezentovaly posádky Jana Vrby. A zatím největší kvantitativní úspěch se povedl pro ZOH v Koreji, kterých se zúčastnily dokonce posádky čtyři, tedy celkem devět sportovců.

Mimořádně úspěšní jsme v posledních letech také v juniorských kategoriích. Dominik Dvořák získal se svými posádkami ve čtyřbobech a následně dvojbobech na MSJ v letech 2016 a 2017 dvě bronzové medaile a Anna Fernstädtová v roce 2019 vybojovala dokonce titul juniorské mistryně světa ve skeletonu. Dvořák s Havlínem se stali v roce 2016 navíc také seniorskými mistry světa v letních startech. Dvořák, Egydy, Šindelář a Nosek byli na téže akci stříbrní se čtyřbobem.

Prozatím poslední kapitolu českých bobových a skeletonových dějin napsali naši reprezentanti Anna Fernstädtová, Dominik Dvořák, Jakub Nosek, Dominik Suchý, Jan Šindelář a Jaroslav Kopřiva v sezoně 2018/19, kdy Anna získala vítězství v seriálu Interkontinentálního poháru a 4. místo na MS ve Whistleru. Naši bobisti zas získali 4. místo v rankingu IBSF v rámci SP ve dvojkách a 7. místo se čtyřbobem. Všechny tyto výsledky jsou dosavadními historickými národními maximy.

Saně nebo chceme-li boby, byly po staletí způsobem přepravy. Jako sportovní odvětví však tento segment začal být brán až někdy v průběhu 19. století, kde dovolenkáře z Británie napadlo na kopcích ve Švýcarsku připojit k samotnému bobu řídící mechanismus. V roce 1897 byl založen první světový bobový klub ve Sv. Mořici. První závodní saně byly vyrobeny ze dřeva, ale brzy byly nahrazeny ocelovými saněmi, které byly označeny jako boby.

V roce 1923 byla založena Mezinárodní federace bobového a skeletonového sportu (Federation Internationale de Bobsleit et de Tobogganing, FIBT) a následující rok se konaly první závody čtyřbobů na zimních olympijských hrách v Chamonix, Francie. Závody dvoubobu byly přidány dodatečně v roce 1932 na olympiádě v Lake Placid, USA. Bobové závody byly v této době aktivitou nejvíce pro bohaté dobrodruhy, kteří se setkávali a porovnávali své dovednosti zejména v alpských oblastech.

Seriózním sportem se boby stávají kolem roku 1950, kdy byla rozpoznána důležitost průjezdu zatáček a startů. Na řadu přichází silní a rychlí atleti z jiných sportů jako házenkáři, sprinteři, gymnasti a ostatní. V roce 1952 vešlo v platnost rozhodující pravidlo limitující celkovou váhu mužstva a bobu. V roce 1980 se k olympijským hrám, MS a ME připojila i série závodů světového poháru.

V historii bobismu dominovali vždy Švýcaři, v pozdějších dobách Američani. Východní Němci se objevili jako významná sportovní síla tohoto olympijského sportovního odvětví v polovině roku 1970. Po spojení Německa jsou sportovci této země skutečnou veličinou, nejsilnějším státem posledních dvou desetiletí. Mimo uvedených velmocí, se tento sport rozšířil napříč celým světem a své bobové posádky mají země jako Bermudy, Ghana, Irák, Izrael, Nigerie, Nový Zéland či Samoa.

Další etapa vývoje našich sportů nastala v začátku 1990 s debutem ženských posádek na závodech v Evropě a Severní Americe. V říjnu 1999 přidal MOV ženské boby a mužský a ženský skeleton jako plnohodnotné sporty pro zimní olympijské hry 2002 v Salt Lake City, U.S.A. Pro ZOH 2022 v Číně byl přijat jako nová disciplína ženský monobob.

Viz též stránky IBSF.